slohovečka

22. september 2009 at 19:54 | Mishka |  *když povolím uzdu myšlenkám
to prostě musím. je první na střední škole. je první vytisknutej papír. je o mém x tém po prvé... je to Ta, žádna ta.

Můj adaptační kurs

Při pomyšlení, že odjíždím na adaptační kurs jsem rozhodně neměla stejně pocity, jako když jsem se chystala na školní výlety, natož na ten poslední. Brala jsem to, jen jako školní akci. Mile mě proto překvapilo, když jsem poznala v mnoha věcech lepší partu lidí než s jakou jsem chodila devět let do třídy.
Z těch 4 dnů bez maminky, plyšového psa, dostatku spánku a pořádného čaje mi v hlavě utkvělo to nejhorší a nejlepší zároveň.

Nemám strach z výšek, neviděla jsem proto nic, proč by pro mě lanové centrum mělo být problém. Chyba. Pořádně jsem se potloukla už při výstupu na vrchol věže. Poté přišel na řadu uzlík řemínku, přesek a karabin. Po pár minutách nadávek a rad mých zkušených i nezkušených spolužáků typu : "Do toho patří ruka." "Ne do toho patří noha." a "Máš to špatně." jsem byla pevně přivázaná sama k sobě a ocelovému lanu.
Buď to ti přede mnou byli profíci nebo jsem jejich třepající se nohy nezaznamenala. Jedno bylo ale jisté už od první pneumatiky: "Tohle nezvládnu!" Na druhém odpočívadle v podobě kmenu stromu mi hlavou neustále běžela hlavní zásada jištění: "Pořád budete mít aspoň jednu karabinu zacvaknutou." Stěží jsem je mohla rozklepanýma rukama přendat z jednoho lana na druhé natož uvažovat, jak se má, jaká překážka nejlépe přebalancovat. Naštěstí jsem měla před sebou, a tím "před sebou" myslím vzdušnou čarou 6 metrů, Lucku. A ne jen tak obyčejnou Lucku, ale Lucku, co navštěvuje lanová centra téměř ob den.
Po třetí překážce a naší - pro mě nezbytné- konverzaci: "Čeho jsi se držela?" "Já nevím." "A přesněji?" "Toho barevného lana, ale vlastně všeho." se už instruktor ani neusmíval natož nesmál, jako na začátku.
Předposlední překážka se pro mě stala osudnou. Byla jsem skoro na konci a pak. Pak se moje ruce pustily. Jednoduše jsem spadla. Houpala se 12 metrů nad zemí a popruhy se mi zařezávali naprosto všude.
Co teď? No nic. Pohoupu se a pak se silou vůle, protože moje ruce by to už nezvládly, vytáhnu nahoru. Instruktor mi ale nedal čas na pohupování a s vysmátým výrazem se mě zeptal: "Vytáhneš se?" na což já s lanem omotaným kolem rukou, nohou a hlavně krku odpověděla: "Ne."
Nejvíce mě ale podpořili zděšené a občas i nadšené výkřiky spolužáků, jako : "Ona se uškrtí!" a "Hele ona spadne!" Jaké zklamání projelo davem, když jsem neuškrcená a v dobrém rozmaru stála zpátky na výchozím bodu celé dráhy.
A na závěr už jen slézt pár desítek dřevěných příček zpátky na pevnou zem a s úsměvem odpovídat na otázku: "Mám to jít zkusit taky?" slovy: "Určitě. Je to super!"
 

2 people judged this article.

Comments

1 Clare Clare | Web | 22. september 2009 at 21:42 | React

Já moc dobře vím, proč na takové věci vůbec nelezu. Vsadím se, že bych se srazila se stromem už při první překážce a pak jenom visela tak dlouho, dokud bych nezemřela hlady. :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.